Tučňák žlutooký

Tučňák žlutooký je jedním z nejneobvyklejších tučňáků vůbec — svým chováním i vzhledem. Dospělec dorůstá až devětasedmdesáti centimetrů a váží přes pět kilogramů, takže na Novém Zélandu jde o největšího tučňáka. Jeho vizitkou jsou zářivě žluté oči v rámci stejnobarevné korunky per, která se táhne od kořene zobáku přes temeno až k šíji. Zatímco všichni ostatní tučňáci hnízdí v hustých koloniích a využívají blízkost sousedů pro obranu před predátory, žlutooký tučňák si staví hnízda samotářsky, v hustém pobřežním lese nebo mezi balvany a keři, často stovky metrů až kilometr od moře. Každý pár se vydává k hnízdu po vlastní úzké pěšince a ideální je pro něj hnízdo tak skryté, že na sousední pár nevidí. V maorštině se druh jmenuje hoiho, což znamená „křičící pták” — podle pronikavých zvuků, kterými partneři komunikují.

Druh popsali v roce 1841 francouzští přírodovědci Jacques Bernard Hombron a Honoré Jacquinot během antarktické expedice Julese Dumonta d’Urvilla. Rodové jméno Megadyptes odkazuje v řečtině k „velkému potápěči”, což je přiléhavé — žlutooký tučňák se potápí hlavně u dna, až devadesát procent jeho ponorů je benthických, a loví především demersální ryby. Dnes je ale druh jedním z nejohroženějších tučňáků planety. V roce 2008 hnízdilo na Jižním ostrově Nového Zélandu 739 párů, v roce 2025 zbývá pouhých 143 a subantarktické ostrovy pomáhají globální populaci držet na úrovni kolem tisíce párů. Za propad může kombinace zavlečených predátorů (lasice, kočky), ztráty stanovišť, nemocí ptáků (avian malaria, diphtheritic stomatitis) a změn dostupnosti ryb. Ochrana druhu má v Novém Zélandu status národní priority, přesto se od roku 2000 status na červeném seznamu IUCN zhoršil z „ohrožený” na aktuální Endangered.